Královský bojovník

Královský bojovník

Příběh ze života nejen o lidech, ale i o neviditelných bojovnících – Královských bratrech.

Ne, nejsem člověk, to ani náhodou. Ale lovím je, je to smysl mého života.

Začalo to před rokem, když jsem se probudil hlavou dolu v potemnělé jeskyni, kolem mne samý netopýr. Probudil nás hluk, někdo se do jeskyně dobýval a šel směrem k nám. Netopejři začali to svoje kníkání a pištění, ale já byl úplně zticha. Normálním okem mne nejde vidět, lidi mne nevidí a netopýři nejspíš také ne.

Lidé byli dva, Mladý a Starý. Mladý chytal netopýry a házel je do pytle, který mu nastavoval ten Starý. Z netopýrů jsem se neživil špatně, ale tohle bylo daleko větší a tak jsem neodolal a jak Mladej sáhnul po mém netopýrovi nezaváhal jsem – přeskočil jsem.  Když nejste vidět, je to snadné. Starej sice zrovna říkal : “tyhle hubený vychrtlý pejry snad ani neber“, ale Mladej to bral hlava nehlava pěkně popořadě.

Na Mladým se mi nejprve moc nelíbilo, nebylo se kde schovat. „Sakra kudy dovnitř?“, říkal jsem si. Procházel jsem se po jeho povrchu a hledal si cestičku. Zbývající netopejři se začali plašit a snažili se ulétnout pryč, hlouběji do jeskyně. Zmateně mávali blanitými křídly a všude kolem nás se vířil prach.  Mladej si od prachu promnul oči a to byla šance pro mne. Nikdy nezaváhám. Skočil jsem! 

Oční sliznice byla jako sen, ňamka, brodil jsem se dovnitř a chrochtal blahem. Bylo z čeho brát a tak jsem začal růst. Já nikdy moc nevyrostu, u mě je to jiné – rozpůlím se a mám bráchu, takhle jednoduché to je. Brácha funguje úplně stejně jako já. Za pár minut jsem měl bráchy všude kolem sebe a bylo nám jasné, že takhle to dál nepůjde. Museli jsme se rozdělit. Někteří šli se mnou dál, někteří se vrátili na povrch s vidinou přestěhování za lepším.

Cestou jsme potkávali nám podobné, ale nevšímali si nás, jako bychom pro ně byli neviditelní? Co se to děje ? Schválně jsem do jednoho strčil a … a nic ! Vůbec na mne nereagoval! Setnul jsem mu hlavu, teklo z něj něco divného ale kupodivu – stále si toho nikdo kolem nevšímal ! Bylo to divné, ale to už se k nám blížil jiný rytíř, celý v bílém, samá bodlina, vyleštěné brnění samý hrot. Jak uviděl setnutého, zastavil a opatrně koukal kolem sebe řkouc: „Kýho vejra to tu máme tentokrát?“.

Měl jsem pocit, že kouká mým směrem, ale nic se nedělo. Náhle se za ním objevil můj brácha a Bílý rytíř bleskově zareagoval – mečem nejprve zpřerážel bratrovi všechny zbraně a když bratr přemožen poklekl na jedno koleno, Bílý rytíř jej bez milosti sťal.

Začali se k nám přibližovat další Bílí rytíři a řadili se za svého znaveného bojovníka. Ten poklekl k mému bezhlavému bratrovi, oběma rukama si utrhnul kus jeho těla a začal ho okusovat. Ostatní ho obestoupili, rozervali bratra na drobečky a také ho snědli.

Fascinovaně jsme s ostatními bratry z povzdálí sledovali jak v nich náš bratr mizí a zároveň jak se pohyby Bílých rytířů začínají měnit. Rostly jim svaly a zezadu za nimi kováři upravovali jejich zbraně tak, aby nám působily co největší ztráty. 

Náhle všechen shon a lomoz ustal. Něco se stalo - ale co ? A proč se všichni Bílí rytíři s novými zbraněmi otáčejí za námi ? Cože ? Tak tohle se změnilo - oni nás vidí! Rázem bylo jasné, proč s takovou chutí spořádali bráchu – naučili se nás tím vidět! Znavený Bílý rytíř z posledních sil vykřikl : „Na ně, zabte ty bastardy!“, pak ho už nohy neunesly a skonal.

Bitva to byla nelítostná. Chvíli měli převahu Bílí rytíři, chvílemi jsme vyhrávali my. Byla to dlouhá, vyčerpávající bitva a bylo mnoho ztrát na obou stranách. Ke konci se bojištěm v hromadách padlých obou stran brodilo několik jedinců, sotva se únavou pohybovali.

Bráchové po čase začali přicházet, z povrchu dorazily posily. Na Mladém se odehrávaly všude strašlivé boje a nebylo stále jasné, kdo nakonec zvítězí. Od bratrů kteří se odstěhovali na Starého dorazily úplně jiné zprávy – take se tam trochu bojovalo, no vítězství bylo rychle naše.

Stáli jsme v bratrském kruhu a probírali novinky. Bylo jasné, že tihle dva hostitelé nám za chvíli nebudou stačit – rozhodnutí bylo jednomyslné : „musíme expandovat, zabrat víc prostoru“, řekl jsem. Mezi Mladým a Starým se přemisťovaly naše spojky, informace proudily oběma směry. Oba dva se zatím  s pytlem plným netopýrů vydali z jeskyně ven, na světlo. 

Starý šel stále pomaleji, pytel s netopýry teď už nesl Mladší. Starý sípal a najednou podklesl v kolenou a lehnul si, už se mu nechtělo vstávat. Jak to Mladý uviděl , položil pytel a běžel ze všech sil do nedaleké vesnice. Popadnul za ruku prvního koho potkal a úpěnlivě žádal o pomoc. 

Vesnicí zazvonil zvon a lidé se začali sbíhat. Starosta vybral 4 silné muže a ti s nosítky a Mladým vyrazili pro Starého. Jakmile Starého dopravili do vesnice, nastaly nám žně.

Starý byl oblíbený a tak maroda přišla postupně navštívit skoro celá vesnice. Říkal jsem vám, že nikdy, opravdu nikdy nezaváhám? Bráchové to mají stejné – množili jsme se  a stěhovali se na každou návštěvu, která ke Starému zavítala. Už jsme byli poučení – několik prvních dní jsme nebojovali, cizím Bílým rytířům jsme se vyhýbali a oni nás na nových světech neviděli! 

Potíže začaly teprve, když jsme někoho odstrčili trochu hruběji, než velí dobré vychování. No co, stane se, nemůžete se těm Bílým ospalcům, kteří vás nevidí a tak vám ani neuhnou z cesty, neustále vyhýbat.

Ve vesnici začali téměř všichni lidé polehávat, vybojovali jsme proti Bílým rytířům mnoho vítězných bitev a výsledek se začínal dostavovat. Lidé zmírali, neměl je kdo chránit, většinu Bílých rytířů jsme pobili. Pak začaly krušné časy i nám. Zjistilo se, že když člověk umře, tak královští bratři na dobytém území za nedlouhý čas zemřou také. To bylo nepříjemné, s tím bylo třeba něco dělat, ale co ? Dokud probíhaly bitvy  fungovali lidé docela dobře, to jen starší, nebo marodi naše vítězné bitvy s Bílými rytíři nedokázali překonat. 

Už to s námi začínalo vypadat bledě, když tu se stala zajímavá věc – Mladého jsme nikde neviděli několik dní a on se najednou objevil v čele několika dalších mužů a žen. Došel do vedlejší vesnice pro pomoc! Byli jsme zachráněni. Obsazení nových území již byla rutina a když se z polovymřelé vesnice vrátili zachránci do svojí vesnice kypící radostí a životem, bylo jasné, že se o své bratry nemusím bát. 

Cesta byla nastolena, vítězný pochod královských bratrů započal. Bylo to mnoho milionů bitev, mnoho dobytého území. Lidi o nás po čase samozřejmě začali něco tušit, někteří se začali bránit, stříkali na nás jedovaté bojové látky, bránili nám ve vstupu různými překážkami, posilovali svoje Bílé rytíře. Vlády lidí vydávaly opatření, zakazovaly cestovat aby nás nepotkávali, dávaly doporučení. 

To je v pohodě. Dřív jsem z toho měl nějaké obavy, ale ukázalo se, že se vždycky najde člověk, který nás vyhledá a přenese o kus dál. Vždycky. To víte – jsou to jenom lidi, nečekejte od nich mnoho … 

Říkal jsem vám, že miluju lidi ? Neříkal ? Tak ale jóóó, miluju lidi ! A zabíjím je. Jsem si jist, že mi bude patřit celý svět. Jsem královského rodu, nemohu prohrát. Nepište mi, já se časem stavím. Osobně. S přáním krátkého zdraví – Váš Korona virus, čili Královský bratr. Buďte v klidu, já si vás najdu.

Až potkáte souseda bez respirátoru a soused vás míjejíc přátelsky a s úsměvem hlasitě pozdraví: "Dobrý den sousede!", vzpomeňte si na mne, možná jsem právě na cestě k vám.

PS: Všimněte si prosím, že jsem nezmínil jediný název země, jedinou politickou stranu. Tohle zajímá lidi, mne ne. Lidé si myslí, že vládnou světu. Taková bláhovost. No nic, zasmáli jsme se, teď zase vážně. S vámi lidmi je radost vycházet. Ani si nemyjte ruce mýdlem, nepouzivejte respirátor, nevyhýbejte se ostatním lidem - já z rodu Královského se u vás s bráchama stejně brzy stavím, to je tutovka.