Radegastí putování 4 část

Zde jsme se na chvilku zastavili. Času bylo dost, protože silnice byly bezvadné . Bylo kolem 14 hodiny, když jsme vyrazili na další cestu směr město Guevas do kterého by mělo být asi 100 Km. I tahle cesta byla bezvadná a utekla jako voda. Asi 10 Km před městem jsme odbočili na město Albox s tím, že pojedeme napříč pohořím Filábres přímo do Siera Nevady.

 A tím skončila naše krásná cesta a hned první kilometry jasně daly najevo že to nebude sranda. První co jsme zaregistrovali bylo, že jsou pryč Nektarinky, že jsou pryč pomeranče a kolem nás je jen pustina, ale taková zvláštní, na kterou my středoevropané nejsme zvyklí. Veškerý porost i přes to, že je zelený, tak je tvrdý a suchý. Dřeviny jsou nízké . Projít křovím je utrpení, to se zkrátka nedá. Vašek, který šel vykonat potřebu a zapomněl na toaleťák tak po návratu řval jako Tur, že prý má rozřezanou řiť a bude muset, než se mu to zahojí, již jenom zvracet.

Je 17 hodin . Vůbec nevíme kde jsme . Dokážeme samozřejmě vcelku přesně určit svoji polohu, ale moc platné to není, protože nejsme schopni říci zda cesta kterou jedeme někam vede a nebo bude za dalším „rohem“ končit. Mapa ? Ta je na dvě věci! Víme, že jsme s největší pravděpodobností již asi v Siera Nevadě. A víme, že směr kterým pokračujeme již asi 35 Km (což je asi 10Km za hodinu) je přibližně správný. Jak tak při jízdě diskutujeme nejednou Venca Mantov ukáže na domek ( spíš ruinu) ve stráni asi tak 100 m vpravo nad cestou. Zastavil jsem. Kolem domku pobíhalo jaké si zvíře. Možná pes, možná koza. Ale je to známka, že by tam mohl někdo být, kdo možná bude schopen nám říci kde jsme.

Vašek a Venca Mantov zůstanou u auta a v případě nutnosti s autem okamžitě odjedou. Já Pražskej Pepa a Roman jdeme nahoru. Před domkem jsme se rozdělili ale tak abychom na sebe dobře viděli . Já jsem šel uprostřed, přímo naproti vchodu do domku. Nikde ani živá duše. Pokusil jsem se volat, ale nikdo nikde. Pes utekl někam do domku. Tak jsem vešel dovnitř. Všude byl nesmírný nepořádek a nikde kromě toho schovaného psa ani živá duše. Znova jsem zavolal a když nikdo neodpověděl tak jsem šel ven. Jen jsem udělal pár kroků ze dveří , cosi za mnou zašustilo. Okamžitě jsem se otočil a kde se vzal tu se vzal jakýsi človíček. Musel být zalezlí asi v tom nepořádku. Chudák byl hubený a špinavý . Úplná reklama na bídu. Ale v rukou třímal nějaké vidle .Takové dřevěné jen ze dvěma bodci. Něco nesrozumitelně mumlal a vypadal, že ty vidle chce použít. A najednou koukám ve dveřích za ním je ještě jeden , také hubený a špinavý, o něco větší a také má něco v ruce co vypadá jako bičík nebo jako klacek na jehož konci je řetěz nebo něco podobného. Ale protože jsem také neměl ruce prázdné a asi na mně bylo vidět, že se jen tak zadarmo nedám, zůstávalo zatím jen u rozlobeného mumlání. A když ke mně z leva i zprava přiskočili moji kolegové a ani oni neměli prázdné ruce, a zaujali jsme postoj, který jasně dal najevo co bude následovat, bylo hotovo. Oba se dali na překotný ústup až mi jich bylo líto. Nechtěli jsme je vystrašit, ale asi to nešlo jinak. Pokud by zaútočili nezbylo by nám mnoho řešení a tak bylo dobře že utekli.

 Bůh ví jaké asi zkušenosti z návštěvami tito lidé mají. Nedozvěděli jsme se ale nic a bylo dost hodin asi 19:00. Bylo jasné, že je nutno hledat místo pro přenocování a určitě bylo jasné že to nemůže být na tomto místě. A tak jsme pokračovali dál. Jeli jsme ještě asi hodinu a cesta začala pomalu, ale jistě klesat . Znovu přišlo malé ale prudké stoupání a najednou se před námi otevřela krajina a mohli jsme si oddechnou. Před námi se rozprostřelo údolí sice na pohled nevábné, ale za našimi zády jsme nechali 2000m vysoké hřebeny Siera Nevady a s největší pravděpodobností i nejtěžší úsek dnešního putování.

Místo k přenocování jsme v údolí našli bez problémů( na fotografii asi uprostřed snímku). Jídlo říkejme tomu večeře se začlo dělat kolem 22:00. Vařil jsem já a byly biftečky ze nasoleného masa a po dlouhé době na otevřeném ohni. K biftečkům byly brambory a gulášová polévka. Jako příloha byla pomerančová šťáva (asi z 10 pomerančů) s nakrájenými Nektarinkami s rumem. Něco jako Bowle. Stále ještě máme chleba z naší pekárny a stále je ještě k mání hlt vínka . Máme za sebou dnešní den 430 Km a z toho 60 Km v opravdu těžkém terénu. K dnešnímu dni jsme ujeli 2230 Km. Auto poslouchá jako hodinky. Na krátkých vlnách na 28 Mhz se dělá jedno spojení za druhým a na 145 Mhz je rušno, ale na 27 Mhz zatím není slyšet nic jen provoz ze středozemního moře.
Zítra je před námi cesta do Malagy a přes Marbelu do města Algeciras kde se nalodíme na trajekt do Afriky.

Ale o tom zase až příště.

Venca Chotěšov