Radegastí putování 5 část

Po včerejších prožitcích se nám moc dobře nespalo a po celou noc byl vždy jeden vzhůru. Ale nic se nepřihodilo a všichni jsme si pospali dost dlouho. Stále jsme ještě nevěděli kde přesně jsme. Podle kompasu a polohy hlavního hřebenu a jeho vrcholu 3400m ( v té chvíli jsme se domnívali že to tak je) jsme odhadovali že se nacházíme asi 5Km od hlavní silnice z Grenady na pobřeží. A podle výškoměru jsme byli v NV 950m a pokud byli naše odhady dobré, byli jsme asi 25 Km od moře. Všechny tyto dohady nás donutili se nezabývat jídlem a co nejdřív si ověřit skutečnost. Rychle jsme se sbalili a vyrazili. 
Naše odhady vyšli dost přesně. Po 7Km jsme opravdu narazili na pěknou asfaltovou cestu o které jsme se domnívali, že je to silnice do Grenady, ale po ujetí asi dalších 5 Km jsme zjistili, že jsme stále ještě byli na horské cestě , která končila a to již opravdu na hlavní silnici na které jsme se dali a nyní již konečně podle značení na město Malaga. Za chviličku jsme byli na pobřeží a zafungoval hlad. Bylo asi 11:00 hod. a teplota se pohybovala okolo 35 stupňů. Nebylo nic jednoduššího než najít na úplně liduprázdném skalnatém pobřeží místo pro koupání a snídani . Hoši včetně mne se vrhli do moře. Já jsem tedy s tím vrháním moc nehazardoval a byl jsem spokojen se svlažením nohou. Cáknul jsem si příšerně slanou vodu do obličeje a hygieně bylo u mé osoby učiněno za dost. „Mládež“ však řádila jako pominutá. Mezitím co kolegové řádili ( jak malé děti) tak Já jsem dělal snídani a Vašek Mantov studoval další pokračování cesty. Do místa nalodění jsme to měli již pouhých 
150 Km, ale ještě jsme neměli zakoupený lodní lístek, který je možno dostat kdekoliv po cestě z Malagy do Gibraltaru . Při hlavní cestě jsou na „každém kroku“ prodejny těchto lístků a nutno podotknout s různými cenami. 
Na další cestu jsme vyrazili posilněni asi v 14:00 . Silnice podobná dálnici ubíhala jedna radost. Lodní lístky jsme se rozhodli koupit před městem Estepona . Při nákupu jsme měli dilema kam chceme vlastně jet. Tedy do jakého přístavu na Africkém kontinentu. Zda do Tangeru a nebo do Ceuty . Vyhrála to Ceuta , ze které byla Marocká hranice asi 2Km a tedy i čas se na přechod řádně připravit. Trajekt , který nás přepraví na Africký kontinent do Ceuty měl přístavní molo v Algecírasu. Jelikož jsme měli dostatek času (2 dny) mohli jsme se podívat do Gibraltaru na Gibraltarskou skálu .

To ale není zase až tak jednoduché. Znamená to překročení hranic ze Španělska do Velké Británie. Tedy cestovní doklady , doklady od auta a doklady od radiostanice. Kolem radiostanice byly na přechodu takové dohady, že jsem usoudil, že bude lepší nechat auto na parkovišti před hraničním přechodem ve Španělsku a jít do Gibraltaru, tedy do Anglie, po svých. A to jsme také udělali. 

A takový je obrázek ze všech obydlených míst v této části Maroka. Co se týká pouště tak zde kromě horka není nic a není o čem psát. Přejíždět poušť je jen jedno velké riziko. Co se týká přírody mimo poušť, tak ta je překrásná a překvapující na každém kroku svojí jedinečností a pestrostí. 
A tak se pomalu vracíme po 5 dnech zpátky ke stejnému hraničnímu přechodu, kterým jsme přijeli. Pouze nyní přijíždíme od Alžíru. Brzdy ( tedy to co z nich zbylo) byly obroušeny pískem až na kov a řvaly jako siréna při zabrzdění až se za námi lidé otáčeli. Byli jsme rádi, že je tato část cesty za námi a že jsme zpátky na pobřeží. Zde na pobřeží se lidem očividně žije nepoměrně lépe než těm v horách a na pokraji pouště. Je to zřejmé jak z oblečení, tak z jejich chování. Již nás nikdo neotravuje a nemusíme být stále ve střehu a opatrní. Již nás čeká jen přechod hranic. Stejné jako při cestě sem to bylo i zpět.

 Když celníci ( vojáci) zjistili kde a kudy jsme jezdili ( museli jsme jim to ukázat na mapě) okamžitě nás odstavili stranou a provedli prohlídku o které se nikomu z čtenářů ani nezdá. Byli jsme totiž v území, ( a to jsme nevěděli) kde se „veřejně“ pěstují a vyrábí drogy. Přejezd a celní obštrukce by vydali na zvláštní příběh a tak se tím, stejně jako při vjezdu, nebudeme zdržovat. Snad jen to , že celní prohlídka na České celnici v letech 60 – 68 byla procházka rájem proti zdejším praktikám.

Po asi 3 hodinách jsme přeci jenom stáli na druhé straně hranice s obrovským nepořádkem v autě a ve svých věcech ale celý a hlavně !! Všichni. Ještě těsně před naloděním nás zastavila celní hlídka ( bylo zřejmé, že na nás čekali) s malým foxteriérem, který znova proběhl celé naše auto a chvála bohu bez výsledku. A to byla poslední událost a za několik málo hodin jsme opouštěli Africký kontinent směrem Gibraltar.

A tím skončila naše expedice do Maroka . Zpáteční cestou se nebudeme zabývat. Snad jen letmo tím, že jsme zařízení bez problémů našli a vyzvedli. Zpáteční cesta vedla přes Portugalsko napříč Španělskými provinciemi přes malý státeček Andoru . Asi tak uprostřed Španělska se podmínky pro šíření otevřeli natolik, že jsme dělali spojení s ČR a SZ každý den a během 6 dnů jsme udělali 350 spojení .

Nejcennější asi byly pro na naše CBčkáře spojení z Andory a od Portugalských hranic. Přejezd z Andory přes Pireneje ( hřeben 3200m.n.m) do Francie byl myslím veliký zážitek pro nás ( 24Km stoupání a 32 Km klesání) a pořádný záhul pro auto. Dole + 38 a nahoře +2 stupně. Auto nevykázalo jedinou ani tu nejmenší závadu kromě brzd, ( destiček) které se museli ještě v Africe vyměnit. Celkem jsme ujeli 8230 Km.

A to je závěr naší cesty do Maroka ale nikoliv závěr našeho dalšího cestování po Evropě . Příští rok pojedeme přes Itálii trajektem do Řecka, kde také zažijeme mnoho zajímavých příběhů ať v Meteoře, nebo při Turecké hranici, tak na hoře Olympu Ale o tom zase až příště.

Omlouvám se za velmi nekvalitní snímky ale v té době jsem ještě neměl digifoto ale jen kameru. A z kamery dostat kvalitní snímky ( snímáno z obrazovky) je téměř nemožné. V mnoha případech , zvlášť v Maroku, se z bezpečnostních důvodů fotit vůbec nedalo a kamera se přece jen dala zkrýt.

Venca Chotěšov