Po včerejších prožitcích se nám moc dobře nespalo a po celou noc byl vždy jeden vzhůru. Ale nic se nepřihodilo a všichni jsme si pospali dost dlouho. Stále jsme ještě nevěděli kde přesně jsme. Podle kompasu a polohy hlavního hřebenu a jeho vrcholu 3400m ( v té chvíli jsme se domnívali že to tak je) jsme odhadovali že se nacházíme asi 5Km od hlavní silnice z Grenady na pobřeží. A podle výškoměru jsme byli v NV 950m a pokud byli naše odhady dobré, byli jsme asi 25 Km od moře. Všechny tyto dohady nás donutili se nezabývat jídlem a co nejdřív si ověřit skutečnost. Rychle jsme se sbalili a vyrazili. To ale není zase až tak jednoduché. Znamená to překročení hranic ze Španělska do Velké Británie. Tedy cestovní doklady , doklady od auta a doklady od radiostanice. Kolem radiostanice byly na přechodu takové dohady, že jsem usoudil, že bude lepší nechat auto na parkovišti před hraničním přechodem ve Španělsku a jít do Gibraltaru, tedy do Anglie, po svých. A to jsme také udělali. |
|
|
Po úmorném putování po městě které de fakto stojí v kopci ( na skále) a každičký krok jde buď tvrdě nahoru a nebo dolů , rovina tam snad je pouze na letišti, jsme se asi po 3 hodinách svalili úplně vyřízení na parkovišti zpátky u našeho auta. Letiště v Gibraltaru má jednu zvláštnost. Je to vlastně světelná křižovatka silnice s přistávací plochou, kde pokud máte červenou znamená to, že musíte dát přednost přistávajícímu nebo startujícímu Boeningu. Pokud máte zelenou, jste účastníkem provozu na letištní ploše kterou přejíždíte. Stejné je to i z chodci. Je to opravdu zážitek, který nemůžete promeškat, protože letadlo tam přistává nebo startuje každou hodinu, někdy i častěji. Když jsme se trochu zmotořili a hlavně vyvětrali šíleně přehřáté auto ( digitální teploměr uvnitř zčernal) vyrazili jsme hledat místo nalodění. Netrvalo dlouho a věděli jsme vše potřebné. Však také bylo již kolem 22:00 hodin, a vyrazili jsme hledat místo pro přenocování. Kolem 23 hodiny jsme nalezli viadukt asi 50m dlouhý a tam jsme také přenocovali. Celou noc mne strašila slova velvyslankyně Marockého království paní Fatmy, která nám vystavila povolení k převozu radiostanic do Maroka. Několikrát mne nabádala abych dobře zvážil nutnost tohoto převozu. Konzultoval jsem to s Vaškem Mantov. Po celou dobu naší cesty se nám nepodařilo navázat QSO s Českem a ani podmínky na 27 MHz se nechovali tak, že by se to mohlo v dalších 5 dnech povést. Jako OK1IBD jsem spojení sice navazoval, ale pro radioamatéry není Španělsko ani Maroko žádnou zvláštností. Rozhodli jsme se tedy, i přesto, že máme všechny potřebné doklady, neriskovat případné problémy. Co ale ze stanicemi ?? Po chvíli dohadování jsme se rozhodli zařízení a všechnu doprovodnou elektroniku zakopat. Více méně jsme počítali s podobnými abnormalitami a tak jsme byli vybaveni dostatečně dobře abychom zajistili bezpečné uložení nejenom do vlhka , ale i do mokra. A to jsme také udělali. Místo jsme dobře zamaskovali a označili. Spát jsme šli dost pozdě k ránu a také jsme podle toho vstávali. Probudilo nás horko kolem 35 stupňů. Trajekt měl odjíždět v 13:00 a tak jsme v klidu posnídali a do přístavu jsme vyrazili v 11:00. V obrovském přístavu v mraveništi lidí a aut jsme ku podivu nelezli vše bez problémů a ve 12:30 jsme stáli jako jedni z prvních na molu připraveni k nalodění. Ale pokud si myslíte, že to funguje jako u nás na dráze, tak to se tedy šíleně mýlíte ! Funguje to ještě hůř. Na trajekt, který měl odjezd ve 13:00 jsme čekali až do 20:30, tady téměř 8 hod. Ale i tohle čekání vzalo svůj konec a trajekt byl přistaven a my jsme se mohli nalodit. |
|
Cesta průlivem trvala necelé dvě hodiny. Na Africkém kontinentu jsme se vylodili v přístavu Ceuta asi v 21:30. |
Po nezbytných celních obštrukcích ještě před výjezdem z přístavu jsme vyrazily k Marocké hranici vzdálené asi 7 Km. Cesta vedla do slušného kopce a asfalt záhy po výjezdu z města zmizel a pokračovala již jen prašná ale slušná cesta. K hranici jsme přijeli za tmy a již pouhý pohled na osvětlenou Marockou celnici nám příliš radosti nepřinesl. |
|
|
A když jsme byli z celní zóny vykázáni s tím, že se odbavovalo jen do 22:00 a další odbavování přijde v 3:00 pokorně jsme odešli do ústraní ( asi 100m od celnice). Ale ani tato vzdálenost asi nebyla dostačující, protože jsme byli vykázáni ještě dál. Popisovat odbavení by vydalo na samostatnou knihu a trvalo téměř 4 hod. Dobře, že jsme nebrali vys. techniku. Ono stačilo zdůvodňovat pouhý stožár ! Ale s pomocí místních obyvatel, kteří (samozřejmě za úplatu ) pomohli vyplnit mnoho formulářů ( např. vám vystavují jejich vlastní technický průkaz vozidla ( v Arabštině), jejich pojišťovací doklady Vašeho vozidla ( v Arabštině), vstupní doklady ( v Arabštině) atd.) jsme přeci najednou stáli sami bez ozbrojených strážců na cestě připraveni vyrazit na další cestu do vnitrozemí. Všude je strašná bída ( tedy podle našich měřítek). Svůj obličej evropana nelze schovat a tak jme byli neustále středem pozornosti hlavně žebrajících dětí. Byli jsme na to připraveni a různé dárky vše jednoduše řešily. Ale na co jsme nebyli připravení, bylo to , že nám každou chvíli někdo nabízel drogy hlavně marihuanu samozřejmě za úplatu . V případě odmítnutí se stávalo že prodávající ( v mnoho případech děti) byli nepříjemní. Lidé se zde živí jak to jde. Možná kdybychom zvolili cestu přes Tanger do Casablanky byli bychom „unešeni“ blahobytem, ale zde (pohoří Rif) to bylo opačné. |
|
|
Na vesnici ( 10 obydlí je roztroušeno asi tak na ploše 50 Hekt.) bydleli (jestli se tomu bydlení dá říci ) v dírách v zemi, kde střechu nahrazovaly plachty ze starých aut a nebo jiné hadry přehozené přes klády nebo kovové konstrukce z nákladních automobilů. |
|
|
Ve městě (opět otázka co to je v těchto podmínkách město?) které představuje asi 100 obydlí postavených, ale na daleko menší ploše než vesnice a místo pod zemí tak na zemi. A podle mne zde mají ještě větší bídu než na vesnici . Na ulici se prodává všechno co vás napadne včetně sušeného dobytčího trusu (asi na topení). Kterého je čerstvého všude kolem vás nesmírné množství ( včetně toho lidského). „Nábytek“ ( stoly, stolky a takové malé skřínky) vyráběli z beden od ovoce a z dřevěných přepravek velkých strojů. Všechno na ulici, pod širým nebem. |
|
|
A takový je obrázek ze všech obydlených míst v této části Maroka. Co se týká pouště tak zde kromě horka není nic a není o čem psát. Přejíždět poušť je jen jedno velké riziko. Co se týká přírody mimo poušť, tak ta je překrásná a překvapující na každém kroku svojí jedinečností a pestrostí. Když celníci ( vojáci) zjistili kde a kudy jsme jezdili ( museli jsme jim to ukázat na mapě) okamžitě nás odstavili stranou a provedli prohlídku o které se nikomu z čtenářů ani nezdá. Byli jsme totiž v území, ( a to jsme nevěděli) kde se „veřejně“ pěstují a vyrábí drogy. Přejezd a celní obštrukce by vydali na zvláštní příběh a tak se tím, stejně jako při vjezdu, nebudeme zdržovat. Snad jen to , že celní prohlídka na České celnici v letech 60 – 68 byla procházka rájem proti zdejším praktikám. Po asi 3 hodinách jsme přeci jenom stáli na druhé straně hranice s obrovským nepořádkem v autě a ve svých věcech ale celý a hlavně !! Všichni. Ještě těsně před naloděním nás zastavila celní hlídka ( bylo zřejmé, že na nás čekali) s malým foxteriérem, který znova proběhl celé naše auto a chvála bohu bez výsledku. A to byla poslední událost a za několik málo hodin jsme opouštěli Africký kontinent směrem Gibraltar. |
|
|
A tím skončila naše expedice do Maroka . Zpáteční cestou se nebudeme zabývat. Snad jen letmo tím, že jsme zařízení bez problémů našli a vyzvedli. Zpáteční cesta vedla přes Portugalsko napříč Španělskými provinciemi přes malý státeček Andoru . Asi tak uprostřed Španělska se podmínky pro šíření otevřeli natolik, že jsme dělali spojení s ČR a SZ každý den a během 6 dnů jsme udělali 350 spojení . Nejcennější asi byly pro na naše CBčkáře spojení z Andory a od Portugalských hranic. Přejezd z Andory přes Pireneje ( hřeben 3200m.n.m) do Francie byl myslím veliký zážitek pro nás ( 24Km stoupání a 32 Km klesání) a pořádný záhul pro auto. Dole + 38 a nahoře +2 stupně. Auto nevykázalo jedinou ani tu nejmenší závadu kromě brzd, ( destiček) které se museli ještě v Africe vyměnit. Celkem jsme ujeli 8230 Km. A to je závěr naší cesty do Maroka ale nikoliv závěr našeho dalšího cestování po Evropě . Příští rok pojedeme přes Itálii trajektem do Řecka, kde také zažijeme mnoho zajímavých příběhů ať v Meteoře, nebo při Turecké hranici, tak na hoře Olympu Ale o tom zase až příště. |