exp.Radegast Albánie 2006 část 2.

Zvukový soubor obsahuje spojení mezi exp.Radegast -  Mildou Ruzyně 961 Km a Rogerem Záběhlice 971 Km

Albánie 2006 2.část

Je 7.7 kolem 7 hod.ranní. Je nádherné ráno v nádherném prostředí Pivského jezera, které se táhne asi 20Km mezi horskými velikány, kteří se tyčí až do výše 1700 m. I přesto, že jsme v NV 1200m není zima.

Obloha je stále zatažená ale bouření, které bylo slyšet celou noc je pryč. Fousáč spáchal kafíčko a ke stále ještě českému chlebíčku si dáváme lanšmíd.

Podle GPS a Fousáče,našeho navigátora, máme na hranice Albánie kolem120 Km. Musíme v první řadě natankovat ! Do horského městečka jsme dorazili asi 8:00 a již bylo otevřeno. Pumpař na nás koukal jako na zjevení a když do auta tekl již 60l benzinu začal být očividně nervózní, ale když náš financmaister Jířa zamával peněženkou bylo vidět, že se uklidnil. Auto zbaštilo 90 litránků naturalu, ani nevím jakého. Pod skoro 100 Kg váhou si malinko kleklo. Ale bylo napapané a my mohli vyrazit směr Albánská hranice. Času jsme neměli nazbyt a cesta bylo v tomto horském terénu dost složitá. Jeden tunel střídal další. Sem tam něco připomínající most přes skalní prolákliny místy možná i 100m hluboké. Na silnici se každou chvíli váleli kusy skály. Zkrátka krásná syrová příroda, kterou člověk zatím svoji “pečlivostí” stačil jen málo poničit.

Nedalo se jet příliš rychle . Velká stoupání až do 1300m střídala klesání až do 500m a to se opakovalo neustále a pořád. Asi tak po 60Km jsme dorazili do horské vesničky. Něco nám tady neštymovalo !

 A po chvilce rozhlížení jsme zjistili co se děje. Všechny domy ,nebo většina , byly bez střešních krytin a některé i bez krovu. To všechno bylo rozházeno kolem a rozbito na padrť. U silnice se povalovaly převrácené povozy. Přístřešky asi na mléko byli všechny mimo svoje místa v poloze, tak jak dopadly. Pomalu nám docházelo co se stalo. Bouřka a rachot, který jsme slyšeli celou noc byl příčinou tohoto neštěstí. Lidé jako mravenečci pobíhali kolem a snažili se zachránit co se dalo. Ale moc toho k záchraně nebylo. A my projížděli sutinami. Byl jsem rád, že jsme z toho místa pryč. Nemohli jsme pomoci a ten pocit byl nepříjemný.Ani jsme neměli odvahu tohle neštěstí fotit.

Pouhá myšlenka, jak bychom dopadli, kdybychom včera jeli o těchto 60Km dál a nebo kdyby ta bouře se dostala až k našemu ležení , byla velmi nepříjemná !! Dopadli bychom určitě podobně, jako ti kolem nás ! Cesta pomalu ubíhala a my jsme zase vjeli mezi horské masivy, ale ty již nebyly tak vysoké, pomalu a jistě jsme dojeli do města Podgorica a po projetí městem, se již otvíral rovnější prostor.

K Albánské hranici bylo asi 30Km. Z pěkné asfaltové silnice se zase začala stávat rozbitá děravá a zpola prašná cesta a po zkušenosti to je neklamné znamení, že se blížíme k nějaké hranici v této chvíli k Albánské. A čím více jsme se k ní blížili tím více jsme zjišťovali co nás čeká. Najednou se silnice stala cestou kolem jakého si močálu . Vlevo koleje vpravo močál a před námi neurčito.

A najednou to tady bylo. Albánská hranice strana Černohorská. Přejezd bez problému. Strana Albánská již tak jednoduchá nebyla.

Ihned jsme vzbudili nevídanou pozornost. Za prvé již tím, že jsme cizinci. Za druhé pomalovaným autem a za třetí radiostanicí. Tady jsem roli mrtvého brouka hrát nemohl, protože jsme se potřebovali dostat dovnitř. Ale problém byl v tom, že oni nemluvili ani německy ani anglicky jen a jen po svém a tomu jsem opravdu nerozuměl. Koncese po chvíli prošla bez úhony a bez zvláštních otázek. Podle mne vůbec nevěděli o čem to je.Horší to bylo s autem. Pořád jim neštymovalo, že já jsem Mestl a majitel auta je Věčeřová. Nebyl jsem schopen jim to vysvětlit. Ze zoufalství jsem napsal na papír jméno Večeřová a vedle moje jméno Mestl a ukázal jsem prstem na Večeřová a potom jsem si dal dlaň na tvář, jako že chci spát a druhým prstem jsem ukázal na svoje jméno a česky jsem mu , teda vlastně jí řekl, … Já s ní chrápu je ti to jasný ??? úplně normálně a úplně celej s ní chrápu. A tohle gesto jsem několikrát opakovals patřičným výrazem v ksichtu. Koukala na mně jako na vola, ale najednou se vám baba začla řehtat, něco brebentila tou jejich hatmatilkou a vrátila mi doklady a z okna cosi zakřičela a tím bylo vše vyřízeno.

Po celou dobu co jsem se snažil já v budově tak venku Fousáč musel ukazovat motor a měřili výšku karoserie od země samozřejmě, chtěli vědět kam jedem co vezeme apd. Ale když ta Baba zařvala všechno se zastavilo a my jsme byli volní a mohli jsme vyrazit. To jsme také udělali a po asi 300m jsem zastavil a musel jsem se štípnout jestli se mi to nezdá.

Nezdálo ! Jsme opravdu v Albánii. Splnil se mi sen !!

Je 12:00 a my musíme najít místo pro vysílání a pokud možno co nejdále od hranic. Fousáč neomylně diktoval jak a kam dál. První čeho jsme si všimli byli policajti, kterých bylo všude nezvykle mnoho. První asi 3 hlídky jsme projeli a ta 4 nás zastavila. Chtěli doklady a abych vystoupil z auta a otevřel zadek. To jsem udělal a hned jsem vzal z kartonu dvě pivča Gambrinus a každému policajtovi jsem dal po jednom do ruky se slovy, českými slovy …To je Plzeňský pivo dej si do trumpety strejdo….. Policajti si oba prohlíželi plechovky , významně pokyvovali hlavou vrátili mi doklady, aniž by je viděli a my jeli dál. Po asi dvou hodinách příšerné mezinárodní silnice E762 tedy spíš polní cesty obohacené asfalem jsme zahlédli pěkné jezero, které bylo u města nebo spíš před městem Koplik.

Po několika nezdarech se k jezeru dostat se nám to přeci jen povedlo, ale terén byl opravdu hrozný.

Je 11:45 stavíme anténu a přístřešek. Bláhově jsem se domníval, že budeme sami. Během hodiny nás začali obléhat napřed děti potom se odvážili velmi opatrně i dospělí. Každému z dětí jsme dali po tatrance a 3 dospělým po pivu. Měl jsem obavy z toho piva abychom je neurazili. (Jsou to většinou Muslimové a ti nekouří a nepijou alkohol.) Měli jsme štěstí, tihle hulili a chlastali co hrdlo ráčilo. Pivo si vzali a beze slova poděkovali tím, že si dali ruku na srdce, mírně se uklonili a odešli. Děti ( od 10 do 16 let) ale zůstali a bylo nutno je hlídat což bylo nepříjemné, ale vyhnat jsme si je zatím nemohli dovolit.

Bylo 12:10 a na pásmu na SSB jsou slyšet Češi a na 1 kanálu FM dokonce Plzeňáci . Ihned voláme, ale bez výsledku. Zkoušíme to znova na plný výkon presidenta ( při této anténě PSV 1.5 tak 8W) zase nic. Nechceme nic nechat náhodě a tak spínam všechny zdroje do 255Ah boxu a zapínáme 400W .

Výzva na Plzeň tady exp.Radegast Albánie. Do Plzeňáků jako když střelí. Okamžitě odpovídá Venca Bory. Ano Radegasti slyším vás ! Mám vás tady 59 + 30db a mažete mi místní stanice. Spadl nám kámen ze srdce ! Ihned odpovídáme. Jsme rádi, že se slyšíme, máme ale hodně velký výkon se kterým musíme okamžitě dolů. Tak vyzkoušíme kam až se dá jít. Po asi 15min jsem na 3W a Plzeňáci nás stále slyší, ale často nás překryjí ruské stanice. Jdeme tedy na polovičku výkonu Presidenta a vypadá to, že to bohatě stačí. Jsme v Plzni 56 – 59. Jsem rád že nepotřebujeme víc výkonu. Nemáme centrálu na dobití. Musíme vydržet 2 dny a to znamená šetřit. Hodně šetřit ! Všechny tři aku jsou dobíjeny jen za jízdy. To znamená, že 24 hod. provozu do 10W odběru potřebuje alespoň 8 hod jízdy na dobití. President chlastá sám o sobě dost a 5W osvětlení k tomu a je to tak akorát dost.

Tedy pro všechny , kteří uvažují o takové pitomosti jako že, Radegasti tam museli mít “Kw” jinak by tu takhle nemohli být slyšet, tak nechť si nechají vypláchnout myšlení. Již při 50W bychom po 10Hod měli vykydáno!!

Zkrátka stanice byla nastavena, brejků takové množství, že se slili do jednoho táhlého tónu, a v tomto stavu se pustil Fousáč a Jířa do provozu expedice a já s úsměvem jsem pozoroval jak z nich teče pot a svalil jsem se na zem a užíval božského kuropění a konečně jsem se rozhlédl kolem sebe.

Místní omladina na to koukala jako husa do flašky.

Mezitím jsem vystřídal u tužky Jířu , který převzal roli hlídače našich statků. Spojení šla jedna báseň. Zároveň volá Kevin z Chebu a přes něj volají západní Tatry a aby bylo v jednom momentě završeno vše , tak Borek Liberec si do toho taky zakřičel. Díky Presidentovi byli všichni tři slyšet současně, aniž by se mazali navzájem . Opravdu to byla balada. A tak to šlo až skoro do půlnoci.

Spát jsme šli něco po půl jedné. Omladina odešla již před desátou hodinou, tak jsme mohli v klidu založit ležení. Než jsme šli spát, tak jsem obešel celé okolí ,pro jistotu abychom nebyli nemile překvapeni, ale všechno vypadalo v pořádku .Z nedaleké vesničky k nám doléhali zvuky podobné muzice.Snad nějaká místní zábava? Kdo ví. Měli jsme toho za dnešek všichni asi dost, protože po večeři , kterou byla grilovaná ryba, během chvilky jak Jířa tak Fousáč tvrdě usnuli. Já jsem asi 20min. koukal do nebe a potom jsem ještě jednou po tmě obešel blízká křoviska, ale nikde se nehnulo ani stéblo a tak jsem také usnul zdravím a zaslouženým spánkem z myšlenkou co nás asi zítra čeká ? Jaká překvapení nám osud asi připravil ?

Ale to bude zase vážení přátelé až příště, v dalším pokračování naší cesty .

                               Venca Chotěšov , Jířa Doubravka , Fousáč Vinice